Příběh, který se neměl stát

Bylo mi 10 let a byla jsem zrovna na velkých prázdninách u babičky. Většinu času jsem trávila se svou kamrádkou od narození Monikou a jejím o dva roky starším bráchou Kamilem. S Mončou jsme byly stejně staré, no já o týden starší. Její bráška byl také můj dobrý kamarád a v tu dobu se mi hodně líbil. Asi třetí den mé návštěvy se mě Kamil zeptal, jestli s ním nechci chodit a já samozřejmě řekla ano. Asi hodinu jsme si povídali u mě na zahradě, když jsem si vzpoměla na Monču a tak jsme šli za ní. Domluvily jsme se s Mončou, že u nás tu noc přespí a tak tomu i bylo, V osm večer jsem odešly k nám. Celou noc jsme nespali, jen si povídali. Řekla jsem jí vše o mě a Kamilovi. Nevypadala zrovna nadšeně, ale ani mi to nerozmlouvala, toho jsem si na ní nejvíc cenila, vždy mě nechala, ať se spálím a poučím se. Hodněkrát mi to pomohlo.
Byla jsem s Kamilem už přes měsíc, to byla asi jediná pozitivní věc, můj vztah s Monikou se zhoršoval. Byla jsem skoro pořád s jejím bráchou a na ni jsem neměla tolik času.
Bylo zrovna 11. srpna 2006, pátek. Seděla jsem na velké houpačce na naší zahradě a čekala na Kamila. Najednou se objevil, sedl si vedle mě a chytl mou ruku. Pěkně se usmál a začal mi říkat jak moc mě má ráda a kdesi cosi a vše ukončil tím, že se musíme i přes to rozejít. Dál už jsem ho neposlouchala, v hlavě se mi totiž zrodila myšlenka, že mu t vše poradila Monika. vyvlíkla jsem se z Kamilovi ruky a běžela za ná na zahradu. Seděla zrovna u okrasného jezírka a něco trhala.
"Jak si to dovoluješ?" zakřičela jsem na ní. Otočila se  a dívala se na mě nechápavě. Vysvětlila jsem jí, že se se mnou její bratr rozešel kvůli ní. Zapírala, říkala, že to není jak si myslím, že ani nevěděla, že se se mnou chce rozejít. Nevěřila jsem jí ani slovo, měla jsem na ní zlost. Něco říkala a ve mě jen rostl vztek. Najednou jako by ve mě něco vybuchlo jsem zakřičela: "Nenávidím tě, nenávidím!" a rozběhla jsem se pryč. Běžela za mnou a volala, ale já se neotočila. Přeběhla jsem před zrovna jedoucím zeleným autem na silnici a už jsem byla na druhé straně a najednou rána.Otočila jsem se a viděla Monču od krve ležet na zemi a řidiče zeleného auta volat sanitku. Doběhla jsem k ní, klekla si a objala jí. Držela jsem ji až do příjezdu sanitky, která vylákala všechny lidi. Někdo mě od ní odtáhl a doktor oznámil, že je mrtvá, zemřela chvilku po nárazu. Vytrhla jsem se tomu, kdo mě držel a utekla na pole, kde jsme měli s holkama klubovnu. Za chvilku se tam objevil Kamil.
"Musela mi zamřít v náručí, chápeš? A kvůli mě, kdybych jí neobvinila, že ses se mnou rozešel kvůli ní, nemusely jsme se pohádat a neběžela by za mnou a nesrazilo by jí to!" brečela jsem mu na rameni.
Celý týden jsem pak byla zamčená v pokoji a kromě Kamila a mého staršího bratra Filipa, který kvůli tomu přijel, jsem tam nikoho nepuštěla.Jen jim dvoum jsem řekal, že je to má vina, ale oba dva se mnou zásadně nesouhlasili.
Na pohřbu jsem stále brečela, dokonnce jsem viděla poprvé plakat i Kamila, Za další týden jsem se s ním musela rozloučit. Donutil mě, abych mu slíbila, že se z toho nebudu obviňovat, ale já i teď vím, že to byla má vina. Kamil se se mnou tenkrát rozešel, protože bych stejně odjela. Monča mluvila pravdu a já jí nevěřila, díky tomu zemřela.
"Nejhorší je, že poslední, co jsem jí řekla, bylo, že jí nenávidím." svěřila jsem se tehdy na poli Kamilovi a tuto větu ode mě slýchá pořád.
"Ona ví, že ji máš ráda!" a tuto větu slýchám stále já. Z Kamila je skateák, což vím podle fotek, protože už jsem ho dlouho neviděla, ale i přes to se mnou není ten bezcitný skateák, ale ten Kamil, který si je jistý, že to nebyl má vina, jako ten Kamil, tehdy jako dítě, kdy jsme byli nerozluční přátelé, někdy i něco víc...

Tragická láska

 

Chtěla bych se s Vámi podělit o jeden příběh, který se stal před třemi lety ve Slezsku. I když to bude znít neuvěřitelně, těžko se takové věci věří.

Žila mladá dívka jménem Zuzana a odjela na letní tábor. Velmi se na něj těšila, protože to byl její poslední tábor před vysokou školou.

Na táboře poznala Erika, vedoucího o rok staršího než je ona. Již od samotného začátku se jí Erik líbil a když je přiřadili k jednomu oddílu, byla štěstím bez sebe, že s ním bude trávit hodně času. Jenže po pár dnech bohužel přešla radost, protože Erik jí nevěnoval pozornost ani na ní skoro nemluvil, jen jednou při noční hře si popovídali o její vysoké a jeho práci. Bylo jí to velmi líto a jednoho dne se rozhodla, že pojede domů, nemohla tu lásku už skrývat a bylo jí to velmi líto a tak si začala balit věci. Později přišla na poslední oběd a chtěla jít vše oznámit hlavnímu vedoucímu, ale cestu jí zastoupil Erik a poprosil jestli s ní může mluvit a ona kývla. Sedli si k nejbližšímu volnému stolu a on jí oznámil, že je do ní zamilovaný a chtěl by s ní chodit.

Poté se její život obrátil o 180 stupňů. Byla s Erikem velmi šťastná, zbytek tábora si užili a přišel odjezd domů, naštěstí bydleli pouhých pár kilometrů od sebe.

Doma se scházeli denně a byli hodně zamilovaní, milovali se víc než si člověk dovede představit. Byl to krásný vztah. Erik poté odjel na dva týdny k babičce, ale nemohl to bez Zuzky vydržet a tak se po týdnu rozhodl jet zpět domů za ní.

Vystoupil z autobusu a běžel k ní.Otevřel mu její bratr a oznámil mu, že Zuzana odjela na vysokou školu. Nemohl uvěřit svým očím. Jak mu to mohla udělat? Vzpomínal si na debatu tenkrát na táboře, kdy mu vyprávěla, že chce jet na vysokou školu daleko od domova a už se nikdy nechce vrátit. Chtěla začít od začátku a už nikdy se rodině neukázat. Nemohl uvěřit, že to udělala i jemu. Šel ihned domů.

Sedl si na postel a začal psát dopis, poté se podíval na její fotku vedle postele, natáhl se a připravenou žiletkou se řízl na zápěstí.

Ve stejnou dobu na vlakovém nádraží ve stejném městě Zuzana vystoupila z vlaku a šla domů, kde se vysprchovala a šla spát, bylo to dlouhých pět dní, kdy objížděla vysoké poblíž a hledala školu, kam by jí vzali, jen proto ať může zůstat s Erikem.

Další den ráno si její mladší brácha vzpomněl, že pro ni včera Erik byl, měla radost že je zpět a běžela k němu. Zaklepala a dveře se otevřeli, někdo je pořádně nezavřel, zavolala do ticha jméno své lásky, ale nikdo se neozval, vzpomněla si, že Erik často sedával v posteli a poslouchal písničky, proto šla nahoru do jeho pokoje, ale místo pohledu na svého miláčka jí čekal hrozný pohled na krvavou skvrnu u postele, zakrvácenou žiletku a dopis ležící kousek od ní. Sedla si na postel a četla dopis: Miláčku, já s Tebou chtěl strávit celý život, ale ty si mě opustila a tak nemám pro co žít! Snad se k tomuto dopisu někdy dostaneš. Miluju Tě Erik

Nemohla tomu uvěřit, ale nechtěla bez něj dál žít a tak vzala jeho žiletku a...

Ale to bohužel nevěděla, že Erik svou sebevraždu přežil, díky sousedce, která jim chodila zalévat květiny. Když se v nemocnici probral, seděla vedle něj jeho maminka a hrozně plakala, pověděla mu vše o Zuzaně, o tom, že se vrátila a pak zemřela v jeho posteli.

Erik je v přítomnosti na psychiatrické léčebně, kde se už dlouho snaží spáchat marně sebevraždu, chtěl by být s ní...

Rozloučení

Není to nijak dlouho, kdy mi v kapse zazvonil telefon, volal Pavel, můj velmi dobrý kamarád! Chtěl se neprodleně sejít, jenže já byla zrovna na měsíc u rodiny, která bydlela přes půlku republiky daleko. Bylo slyšet, že ho to zaskočilo a nelíbilo se mu to, ale řekl jen oukej a ukončil hovor.
O týden později mi volal znovu, ale tentokrát mi oznámil, že se potřebuje doopravdy sejít a já nechápala, vždyť jsem mu říkala, že jsem pryč. On se ale jen zasmál a řekl, že to ví a že je ode mě jen pár metrů a ať se podívám z okna a já tak učinila a doopravdy. On seděl na lavičce v protějším parku. Oblékla jsem se šla za ním. Nerozuměla jsem tomu, proč za mnou jede takovou dálku, muselo to být něco vážného, ale hrozně ráda jsem ho viděla, poslední dobou jsme měli totiž napjaté vztahy a skoro vůbec jsem se neviděli.
Jakmile jsem si sedla vedle něj, objal mě a řekl,že mě má rád.
"Proč jsi tady?" zeptala jsem se a vyznělo to asi jako výčitka, protože se na mě podíval velmi smutně a zaraženě.
"Chtěl jsem tě vidět, popovvídat si tak o všem možným, moc si mi chyběla." usmál se na mě a pohladil po ruce, kterou jsem měla polože nou na svém stehnu. Usmála jsem se na něj a chovala se jako by vůbec nebylo divné, že je tam. Povídali jsme si o všem možným a Pavel pak zača být sentimentální a vzpomínal na naše staré časy.
Jak jsme se poprvé potkali, kdy jsme s kámoškou seděli u rybníka a najednou na mě ze zadu skočil obrovský vlčák, řvala jsem jako na lesy, byl to jeho pes. Přišel a odtáhl ho ode mě a jako omluvu mě a kámošku pozval na kafe a my to s radostí přijaly. Byl to úžasný den a z nás se okamžitě stali kamarádi. nebo jak jsem spolu jeli na koncert Kabátů a tam do mě valil jeden kluk, nevěděla jsem jak se ho zbavit a Pavel šel zrovna pro pití, chodil za mnou úplně všude, neměla jsem jak mu utéct a Pavel mě nemohl najít, ztratila jsem se v davu a ten kluk už za mnou nechodil, ale Pavel měl o mě takový strach, že vyběhl na pódium a přes mikrofon začal volat mé jméno, dokud jsem se neprocpala blíž a on mě neviděl. Byla to legrace. Nebo jak jsem slavila narozeniny a on si chtěl ze mě udělat legraci a tak mi koupil dárky dva, jeden skutečný a jeden jen pro legraci. Když jsem rozbalovala ten druhý, pořád se zákeřně usmíval, ale já si toho vbůbec nevšímala. V dárku jsem našla krabičku s malýma žábama a já se žab hrozně bála a tak jsem krabičku odhodilo, ale ona se otevřela a žáby se nám rozprchali po celém bytě, takže jsme měli an oslavě veselo.
Celé odpoledne jsme se nasmáli nad historkama, bylo to super a on se k večeru rozhodl, že už bude muset jet. Nabídla jsem mu ať počká do rána u nás a on souhlasil. Poprosil jestli se nepůjdeme projít někam na nějaký kopec a tak jsme šli. Na vrcholku nejvyššího kopce onoho města jsme si sedli na deku a otevřeli piva. Se zalíbením mlčky jsme koukali na západ slunce, byl to úchvatný pohled, zůstali jsme tam dlouho do noci a pozorovali hvězdy a povdali si. Stále mi opakoval jak jsem jeho nejlepší kamarádka a jak moc mě má rád. Bylo to skvělé, ale už bylo pozdě a mě se chtělo spát a tak jsem šli domů. před dveřma do mého pokoje mě objal a pošeptal jak moc mě má rád a že na to nemám nikdy zapomenout. Dala jsem mu pusu na tvář a šla spát.
Ráno jsem se probudila a šla si udělat kafe a na stole jsem našla obálku s mým jménem a uvnitř dopis: Nijak lépe nešlo strávit ten den než s Tebou. Já musím odejít, osud tomu tak chtěl. Mám tě moc rád, prosím nezapomeň na mě. S láškou navždy Tvůj Pavel
nevěděla jsem co to má znamenat, když najednou v televizi hlásili, že v onom městě našli mladíka mrtvého na tom kopci, na kterým jsme seděli včera spolu s Pavlem, maldík zemřel na nějakou nemoc. Po chvíli zaznělo i Pavlovo jméno a mě bylo na jednou vše jasné. Pavel věděl, že umírá a přijel se rozloučit se mnnou...
Vždy mi bude moc chybět! A nikdy nezapomenu na chvíle strávené s ním!!!

Milovat můžu jen jednoho

Již tomu mělo být 8 měsíců, kdy jsem začala chodit s Pavlem. Nebyl to sice žádný krasavec, ale měl srdce na pravém místě. Dali jsme se dohromady po smrti mé babičky, do té doby jsme byli jen kamarádi, ale bylo to v době kdy jsem neměla nejlepší nálady a tak na mě byla většina přátel naštvaná a moc se o mě nezajímali, Pavel se o babiččině smrti dozvěděl od bráchy a ihned šel za mnou a byl se mnou každý volný čas a já se do něj zamilovala. Bylo mi s ním skvěle, měli jsme své zavedené plány, pondělky patřili mému výběru činností, úterky zase Pavlovo výběru, středy znamenaly kino, čtvrtky byly bazény, pátky jsme trávily u něj, kde jsem také i spala, soboty předvídaly výlety a neděle jsme se scházely s přáteli na kulečník a šipky. Jednou nám, ale překazil tyto plány Pavlův šéf a odvolal Pavla na týdenní služební cestu. Neuměla jsem si představit ani jeden den bez něj, natož týden. Ale nic jiného než kývnout a přežít to nám nezbývalo. V neděli po šipkách jsme se rozloučili, protože Pavel odjížděl už ve tři ráno.
Když jsem se v pondělí probudila našla jsem na mobilu 4 sms, všechny od Pavla. V jedné mi oznamoval, že už vyjíždí, ve druhé mi psal, že zastavili na snídani v nějaké restauraci a že mu moc chybím, ve třetí jsem se dozvěděla, že už dorazili a v poslední mi přál krásné ráno a popisoval jak moc mě miluje a jak moc mu chybím. Bylo mi najednou velmi smutno a navíc byly velké prázdniny a tak jsem ani do školy nešla. Připadala jsem si najednou hrozně sama a nevěděla jsem co dělat, když se najednou ozval telefon, volal Pavel a jen proto aby mi řekl, že mě miluje a myslí na mě, telepatie asi funguje, to jsem přesně potřebovala slyšet. Napsala jsem čtyřem kámoškám jestli něco nepodnikneme, protože jsem nechtěla sedět doma. Souhlasili, jen nevěděli co dělat. Vzpomněla jsem si na lístky na koncert, které jsem koupila na pondělí s Pavlem, jenže on tu nebyl a tak jsem navrhla holkám jestli nezajdeme tam, Mé nejlepší kamarádce Natce jsem darovala druhý lístek, co jsem měla a holky si je dokoupili.
Večer už připravené jsme se sešly u mě a autem vyjížděli do vedlejšího města na koncert Majka Spirita, kterého jsem zbožňovala. Před halou jsme se vyfotili a já rovnou fotku poslala Pavlovi a napsala, že jsme dojeli v pořádku. Ihned odepsal, že jsem krásná a že si to máme užít. Trvalo 20 minut než jsme se dostali dovnitř, ale stálo to za to, sál byl skoro plný a my se cpaly dopředu, povedlo se nám dostat až k podiu, byla jsem nehorázně šťastná. Po pár písničkách do mě Natka strčila a pošeptala mi, že na mě celou dobu kouká nějaký kluk. Nenápadně jsem se podívala a byl tam ten nejkrásnější kluk jakého jsem kdy viděla, zachytil můj pohled a usmál se, usmála jsem se taky a otočila jsem se zpět. Od té doby se naše oči a úsměvy setkávali velmi často. O pauze jsem šla koupit s Natkou pro mě a holky pití a toho krasavce jsme potkali na baru, představil se jako Martin a Natka nás asi chtěla nechat o samotě, protože náhle zmizela. Stála jsem u baru s Martinem a povídali jsme si, byl hrozně fajn, nakonec jsem ho pozvala ať se připojí k nám i s kluky, se kterými tam byl, bez zaváhání souhlasil. A společně jsme se vrátili zpět na místo.A to už Majk opět zpíval.
Asi za tři písničky jsem ucítila něčí ruku kolem pasu, otočila jsem se, byla to Martinova. "Jseš děsně sexy." pošeptal mi a mě se to líbilo.
V této póze jsme vydrželi až do konce koncertu a kluci nás pak šli doprovodit k autu. Šli jsem s Martinem pozadu a povídali si, pozval mě i holky zítra k němu, bude tam prý menší párty a grilovačka u bazénu. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Nevím proč, ale chtěla jsem ho znovu vidět.
Když jsem dojela domů, došlo mi, že jsem za celou dobu ani nenapsala Pavlovi a měla jsem výčitky svědomí a ihned jsem mu psala co nejdelší zprávu, že jsem se dobře bavila a že se omlouvám, že jsem nenapsala a tak dále. Ihned vzápětí mi volal a ptal se jak bylo a tak dále. Já mu prozradila o té zítřejší párty a on z toho nebyl zrovna nadšený, začal se vztekat a nadávat, že sotva odjede lítám za cizíma klukama a tak dále. Připadalo mi, že si myslí, že spím s jinými a že mi nevěří a děsně mě to naštvalo. "Já nejsem žádná děvka, abys mi nevěřil." a s těmito slovy jsem to položila. Po chvilce volal zase a já to típla, to se opakovalo dvakrát, poté jsem to již zvedla a on se mi omluvil, že mi věří a že je to jen nezvyk. Vzala jsem to, poté už jsme mluvili normálně.
Další večer jsem byla hrozně nervózní z té párty, ale na druhou stranu jsem se velmi těšila. Natka došla načas, ostatní to odvolali a tak jsme na tu adresu jeli samy Martin nás vítal v rodinném baráku plném lidí, když říkal menší párty nevěděla jsem, že tam bude asi 30 lidí, ale ani mi to nějak nevadilo, protože hostitel se věnoval hlavně mě, Natka ta lítala někde s klukama ze včerejška.Úžasně jsem se s Martinem bavila a tak když mě políbil, polibek jsem opětovala. Cítila jsem se tak zamilovaná a myslela jsem na to jak je to s Pavlem pouhý stereotip, kdežto s Martinem by to byla zábava a najednou jsem byla rozhodnutá se s Pavlem rozejít a zůstat s Martnem. Večer proběhl úžasně a Martin nám nabídl ať tam přespíme, že nepojedeme tak pozdě domů. Souhlasily jsme. Rozhodla jsem se přijmout jeho nabídku a přespat u něj v pokoji. Lehli jsme si a on mi stále opakoval, jak moc jsem sexy a já nakonec podlehla a vyspala jsem se s ním. Jen jsem byla zvyklá, že jsme si po tom s Pavlem ještě povídali a já usínala jako první, Pavel na mě vždy ještě koukal jak spím, ale Martin chviličku po tom usnul, ale nevadilo mi to, měla jsem stejně výčitky svědomí kvůli Pavlovi  a rozbrečela jsem se, to ho probudilo a zeptal se co se děje a já řekla, že nic a on ať tedy neřvu a spím a znovu usnul. Celou noc jsem spala velmi slabě. Ráno mě probudil mobil, Martinovi volal kamarád Lukáš, že je u něj u baráku a ať ho pustí dovnitř. Poprosil mě a Natku ať chvilku počkáme a pak se vytratíme zadem, nevěděla jsem proč, ale byla to zábava. Potom odpoledne mi volal a já se ptala proč jsme se museli schovávat a on se začal vztekat, že je to jen proto ať se to nedozví moc brzy a rozčiloval se a řval a mě to naštvalo a položila jsem to. Ani se potom neozval, nakonec jsem mu zavolala asi za 2 hodiny já a usmířili jsem se.
Scházeli jsem se spolu každý den a vždy to skončilo u něj doma u sexu. Až v pátek jsem byli v kině na filmu na kterým jsem byla s Pavlem na prvním rande a najednou jsem začala přemýšlet a došlo mi to všechno.
Milovala jsem kluka, co mi říkal, že jsem krásná a ne sexy. Milovala jsem toho, kdo mi zavolal zpátky, když jsem to položila. Toho, který byl se mnou, když jsem potřebovala a držel mě, když jsem byla na dně. Toho, který mi říkal miluji tě a tím mě vždy uklidnil. Toho, který se na mě díval, když jsem spala. Pavla, který mě vždy objal a políbil na čelo. Milovala jsem jeho, protože náš vztah nikdy netajil a neskrýval. Vždy mi říkal jak moc pro něj znamenám. A mě najednou došlo, že jsem udělala osudovou chybu, otočila jsem se na Martina a řekla, že už mám přítele a že ho nadevše miluji a že to mezi námi byla chyba, on jen pokrčil rameny a koukal dál na film. Zakroutila jsem hlavou a odešla. Běžela jsem k Pavlovi, který měl za chvilku přijet, najednou jsem toužila po tom stereotipu. U něj jsem rychle uvařila sýrovou omáčku s těstovinami, kterou milovala čekala na něj. Najednou se objevil a byl moc šťastný, že mě vidí a já taky. Nemohla jsem mu Martina tajit a tak jsem mu řekla celou pravdu a přísahala, že mě to mrzí. Byl velmi naštvaný, ale ještě ten večer mi odpustil a pustili jsme si právě ten film na který jsem byla v kině před chvilkou. A bylo to něco jiného, krásnější a já byla šťastná.
Byl to nejlepší vztah jaký jsem asi měla, ale bohužel jsem se za dva měsíce odstěhovala a my se museli rozloučit od té doby jsme se neviděli, už jsou to dva roky, odstěhoval se neznámo kam, ale často na něj vzpomínám a doufám, že ani on ne mě nezapomněl.

Spektrum citátů

Až na konci poznáš jak si měl začít...
Dej každému dni šanci, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života...
Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit, tak mi teď nikdo neříkejte, jak mám žít..
.Život je jako kniha, ale někdy je potřeba ji zavřít a začít číst novou...
Směju se, aby nikdo neviděl, že jsem smutná...
I přes bolest umět vstát, i přes bolest bojovat, to je hrdinství...
Přátelé jsou jako andělé, kteří nám pomůžou, když naše křídla přestali létat...
Naše oči musí být čas od času umyty slzami, abychom viděli svět jasněji....
Jen v neštěstí se pozná pravé přátelství..... 
Přítel je ten,který zůstává zatím co ostatní odcházejí.......
Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš.
Jen tři slova v srdci měj : miluj,trp a odpouštěj!
Přátelé mají mít přednost před králi.
Podvod poznáme nejlépe podle toho, že vypadá přehnaně pravdivě.
Paměť je to, čím zapomínáme.
Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.
Piji jen proto, aby lidé okolo byli zajímavější.

Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná.

Kdyby ti, co o mně špatně mluví, věděli, co si o nich myslím, pomluvili by mě ještě víc.

Kdo si zamiluje svou práci, ten vyhraje půl života.

Kdo nikdy nebyl dítětem, nemůže se stát dospělým.

Příroda to tak vymyslela, že každý nakonec nějak dostane, co si zaslouží.

Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe.

Půjčit je laskavost, dostat zpátky je zázrak.

Jak těžké je říct sbohem

Je to už velmi dlouho, byla jsem teprve malé škvrně a byl den, kdy jsem nastupovala do 1. třídy základní školy, tenkrát jsme bydleli v západních čechách. Vůbec jsem neznala nikoho, kdo by měl jít do stejné třídy jako já. Maminka mě zavedla až k místnosti, která se měla stát mou třídou a tam se se mnou rozloučila s tím, že přijde až skončíme, že bude čekat jen naproti  kavárně. Pamatuji si jak jsem jí vyháněla s tím, že už chci začít, moc jsem se do školy těšila, jako asi každé dítě.
Ve třídě jsem si sedla do 3. lavice v prostřední řadě, ani nevím proč, ale to místo zbožňuji do teď, líbí se mi sedět uprostřed třídy. A ten den byl můj osudový. Chvilku před příchodem učitelky se mě jeden kluk zeptal, jestli si nemůže sednout ke mě a já souhlasila. Představil se mi jako Lukáš a já tehdy ani netušila jak moc pro mě bude důležitý.
Ihned se z nás stali kamarádi a po zjištění, že bydlí nedaleko nás, jsme spolu trávili veškerý čas. Bylo to nezapomenutelné. Stavěli jsme si bunkr, jako, že to bude náš barák a že mi budeme manželé. Dětské sny :) domluvili jsme se, že budeme spolu chodit a že spolu budeme navždy. Moji rodiče ho měli moc rádi a jeho rodiče mě také. Vše se zdálo být dokonalé, kdo by tušil, že to překazí právě moji rodiče. Posledních pár měsíců se stále hádali, to jsem již byla ve druhé třídě. A nemohlo to skončit jinak než rozvodem, jenže to znamenalo ještě něco mnohem horšího, tedy mé stěhování. Když mi to mamka řekla, nevěřila jsem jí to, ale byla jsem ještě dítě, nemohla jsem nic dělat a tak jsme se týden na to stěhovali.
V jižních čechách jsme měli babičku a tak jsme šli k ní. Poznala jsem tam plno dalších přátel, ale nikdo mi Lukáše nenahradil. Půl roku jsem myslela jen na něj a psala mu dopisy, ale nevěděla jsem, že mu nikdy nedošli. Nechodili mi odpovědi a tak jsem na něj postupem času začala zapomínat, začala jsem se víc bavit s novými přáteli a trávila s nimi hrozně moc času.
Na konci 3. třídy mi ale mamka oznámila, že se stěhujeme zpět do západních čech, do stejného města, najednou se mi vybavili veškeré vzpomínky na Lukáše a hrozně jsem se zpět těšila, to jsem ale nevěděla, že se nestěhujeme na stejné místo, ale na opačnou stranu města, tajně jsem doufala, že ho potkám, ale postupem času mě naděje přešly a já si na hřišti našla nějaké kamarády a navíc jsem hrozně času trávila s Kamilou, mamčiny kamarádky dcerou. Byly to skvělé prázdniny. Po nástupu do školy jsem poznala Terezu, mou budoucí nejlepší kamarádku, ihned jsme si rozuměly a ještě ten den jsem šly spolu ven. Ve škole mě posadili k jednomu klukovi jménem Robin, ale byla jsem od Terky jen přes uličku.
Za 14 dní jsme seděli s Terkou a ještě holkami ze hřiště v parku za mým barákem na lavičce a já měla sebou kotě, jmenovalo se Micka, já vím, originální, našla jsem jí právě v tom parku a hrozně jsem jí chtěla a tak jsme se šly zeptat mamky jestli si ji můžu nechat, ale nedovolila to a navíc spěchala do práce. Šly jsme si sednout na hřiště a hrály si s Mickou, když přišel Honzík, prvňáček, kterého jsem poznala o prázdninách a s ním ještě nějaký kluk, který ale nešel na hřiště, zůstal sedět za rohem baráku. Měl kšiltovku a sluneční brýle a stále se mi zdál povědomí, myslela jsem, že je to Robin, ten se kterým jsem seděla a tak jsem si Honzíka zavolala a zeptala se kdo to je a on mi odpověděl, že jeho starší nevlastní bratr Lukáš. jen jsem kývla hlavou a dál už to neřešila, spletla jsem se no. Za hodinu už odbíjelo 6 a já musela jít domů, protože mi teta měla dovést mladšího brášku. Micku jsem se slzami v očích nechala na hřišti a všichni jsme odešli.
Když už byla brácha doma, poslala jsem ho si hrát do pokoje a já šla umýt nádobí, nikdo nebyl doma, mamka i její přítel byli v práci. Chvilku na to se ozval zvonek, brácha šel otevřít a pustil někoho nahoru, myslela jsem, že je to teta a tak jsem to neřešila a umývala dál. Z chodby jsem ale zaslechla tři klučičí hlasy, poznala jsem Honzíka a tak jsem jen naslouchala, co se děje, přinesli mi Micku!
"Neměla bys jí zapomínat, Kiki." řekl starší kluk a mě udivilo, odkud zná mé jméno a brášku nejspíš taky, protože se zeptal, jestli mě zná. Kluk odpověděl: "No nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli je to pravda, ale když jsme šli zazvonit a já viděl jméno, najednou mi bylo jasné, že se nemýlím, tvá sestřička byla má první láska ve škole."
Jakmile jsem toto uslyšela, vypadl mi z ruky talíř a o zem se roztříštil. Všichni se šli podívat, co se děje, ale mě zajímal jen jeden a to ten nejstarší. Pro potvrzení jsem se zeptala, jestli se doopravdy jmenuje Lukáš ****** a on přikývl. Neodolala jsem a okamžitě ho objala, byl to ten nejlepší den, co si pamatuji. Pozvala jsem je dál, brácha s Honzíkem si šli hrát a my seděli v obýváku a povídali si. vyprávěl jak se jeho rodiče také rozvedli a jeho táta si našel Honzíkovo maminku a tak získal sourozence. Povídali jsme si až do osmi a pak šli domů. Do týdne jsem ho seznámila s Terkou a stala se z nás velká trojka, až do konce páté třídy jsme byli nejlepší kamarádi, nerozlučná trojka, každý nám to záviděl. Byly jsme každý den spolu, bylo to úžasné.
Ale poté přišlo to nejhorší. Mamka mi oznámila, že se budeme za dva týdny stěhovat (začátek velkých prázdnin). Zrovna jsem byla v páté třídě. A já to měla říct svým nejlepším přátelům. Za dva dny jsme seděli u Lukyho v obýváku a já jim co nejopatrněji oznámila, že se za necelé dva týdny stěhuji. Terka odešla na balkón a Luky do pokoje. Nevěděla jsem za kým jít dřív a nakonec jsem šla za Terkou. Terka brečela a já jí slíbila, že budeme ve spojení přes PC a mobil. Objaly jsme se a chvíli brečely, pak jsem šla za Lukym. Přišla jsem do jeho jindy uklizeného pokoje, vše bylo tentokrát rozházené a Luky zrovna odkopl tašku do školy, ale pak si mě všiml a přestal. Sedl si na postel a díval se do okna, sedla jsem si vedle něj a chytila ho za ruku, podíval se na mě vyčítavě a řekl: "Slíbila si, že už se nikdy nebudeš stěhovat."
Vysvětlila jsem mu, že s tím už nic nejde udělat a myslím, že to pochopil. Vrátili jsme se za Terkou a já je poprosila ať změníme téma, souhlasili, ale atmosféra byla hodně divná. Asi za dvě hodiny jsme zůstali s Lukym sami, seděli jsme vedle sebe mlčky. Pak jsem se z ničeho nic rozbrečela, objal mě a slíbil, že budeme navždy kamarádi a že počká než se vrátím.
Vše rychle uteklo a přišel den odjezdu. Měli jsme jet kolem jedenácté, v půl jedenácté jsem se sešla s Lukym a Terkou před mým barákem. Já a Terka jsme brečely jak mimina a všichni jsme si vyprávěli co jsme zažili a na co vzpomínáme. Ve čtvrt na dvanáct se objevil náš odvoz. Dalších deset minut trvalo, než odnosili naše věci a pak mi dali 5 minut na rozloučení. Nejdříve jsem objala Terku a obě jsme stále brečely. Nakonec jsem objala i Lukáše a on mi pošeptal: "Nezapomeň, počkám."
Nasedla jsem do auta, přitiskla ruku na okno a dívala se na ně. Poprvé v životě jsem viděla v Lukášovo očích slzy, poprosila jsem o zastavení auta a doběhla k nim, oba jsem je objala najednou, pošeptala jsem: "Mám Vás hrozně ráda." Auto zatroubilo a já musela jít.
Dívala jsem se za nimi celou dobu, dokud jsem na ně viděla. Víckrát už jsem je osobně nespatřila. Probrečela jsem hodně nocí a i teď po tolika letech čas od času brečím, protože mi chybí. S Terkou si někdy píšu na facebooku, ale s Lukym už ne, sice ho mám v přátelích, ale nemám odvahu mu napsat, už žije svůj život, do kterého já už nepatřím.

VÝZVA!!!!!!

Pokud chce někdo zde zveřejnit nějaký příběh, stačí mi jen napsat na email tynusha.sty@gmail.com  a já vám ho zveřejním, můžete si vybrat jestli k tomu chcete napsat jméno a nebo ne, pokud ne, zadám to tam anonimě, klidně pište a já Vám to sem hodím.

Někdy i v tu nejtěžší chvíle je potřeba se zasmát

Nebudu Vám tady vyprávět něco, čemu se doopravdy zasmějete. Smysl příběhu je pravé přátelství.

Už je to tři roky nazpátek, co jsem se stěhovala k babičce, přes půlku republiky od mého v tu dobu současného bydliště. Bylo to mé rozhodnutí, chtěla jsem pryč, už si nepamatuji z jakého důvodu, ale prostě jsem se rozhodla dát si 2 ze 3 přihlášek na střední do blízkosti babiččina domu, přijata jsem byla na všechny 3, i na tu v mém bydlišti. Mamka věděla, že si vyberu tu co je u babičky, mluvili jsme o tom spolu často a já tak i udělala, věděla jsem, že mi celé mé město bude chybět, ale musela jsem se něčeho vzdát, chtěla jsem začít nový život.

Čím víc se blížili prázdniny, tím víc jsem se stresovala, někteří přátelé nevěděli, že odjíždím a bylo na mě jim to povědět a navíc mě čekalo loučení se základkou a do toho se mi taky zrovna nechtělo. A najednou byl konec června, poslední den na základce, rozlučka večer a za tři dny mě čekal odjezd. Bylo na čase to říct i zbytku přátel a tak jsem si nejprve zavolala ty starší kamarády (3 kamarádky a 1 kamaráda, v tu dobu to byla má parta) a při sezení na lavičce jsem jim to oznámila, nebyli z toho zrovna nadšení, ale už se nedalo nic dělat a tak se rozhodli aspoň uspořádat rozlučkový stanování a tak jsme šli. Bylo to skvělé, kecali jsme dlouho do noci a neustále se smáli a vzpomínali, bylo to skvělé, dokud se nešlo spát. Náhle mě to chytilo a bylo mi do pláče, brečely jsme s mou nejlepší kamarádkou hrozně dlouho, dokud jsme neusnuly. Měla jsem ještě jednu partu, byla to parta o dva roky starších kluků a ti šli ten večer chlastat, protože je jedna holčina, co s námi stanovala nenáviděla a tak jsem jim řekla, že se rozloučíme o den později a oni to vzali asi doslova. Kolem čtvrté ráno mě probudil zvláštní šramot, myslela jsem, že je to nějaké zvíře, dokud se nám stan nesložil nad hlavami, všechny nás to probudilo, rozespalý jsme z venku slyšeli muziku a tak jsme hledali v té plachtě východ ven. jakmile jsme všichni vystrkali hlavy, viděli jsme před sebou tři lidi převlečené za kuřata, kteří tančili a zpívali stále dokola větu:,,Sbohem naše milovaná, budeš nám chybět." Byla to ta druhá parta a najednou jsme se všichni smáli, vylezli jsme ven a posedali na lavičky, všichni společně a kecali zase se smáli, dokonce i ta kamarádka, co je neměla ráda, si s nimi rozuměla. Byl to jak splněný sen, zasmála jsem se od srdce, v tak těžký den mého života.

Poté jsme se rozhodli, že uklidíme stan a při úklidu jsme našli 2 zlomené tyčky a natrženou plachtu, a tak skončili dvě hodiny splněného snu :D Ten stan totiž patřil právě té kamarádce, co je neměla ráda a tak je zase opět nenáviděla a vydrželo to do dnes a rádi na to vzpomínáme.

Rozhodnutí mezi kamarády a přítelem

Asi každý z nás pozná, jaký je vztah mezi Vámi a kamarády, když si najdete přítele nebo přítelkyni. Najednou už na ně nemáte tolik času a časem se začne přátelství ničit a Vám i jim dochází, že jste společně nesdíleli plno věcí a mrzí Vás to.
Přesně tento pocit jsem zažila před třičtvrtě rokem, kdy jsem si našla přítele a on chtěl abych byla stále jen s ním a na kamarády jsem neměla moc čas. Našli se takový, kteří to chápali, ale i takový, kterým to hrozně vadilo a najednou bylo vše jinak. Nevěděla jsem, co mám dělat, chtěla jsem být i s ním, ale i s přáteli, jenže to už jaksi nešlo. Většinu času jsem byla přece jen s ním a bylo mi skvěle, dokud...
Jednoho dne, v pondělí, jsem přišla do školy a kamarádky o něčem vášnivě mluvili, sedla jsem si na místo a pozdravila je. Ony mi začaly vyprávět o víkendové akci na chatě u jednoho kamaráda a já se smála, musela to být skvělá akce. A najednou mi to bylo moc líto, já byla celý víkend u přítele a většinou jsem se nudila, a přitom jsem mohla být s nimi. Věděla jsem, že on by byl naštvaný, kdybych se na náš víkend vykašlala a tak mi to holky raději ani neřekli, ať se s ním nemusím hádat.
Odpoledne na mě čekal, jako každý den, u školy a oznámil, že až se naobědvám, půjdeme k němu a pustíme si nějaký filmek a budeme spolu. Holky, ale měly v plánu jet do nákupáku a tam strávit odpoledne a to mě lákalo víc a tak jsem mu řekla, že dnes nemůžu, že budu odpoledne s holkami. Bylo na něm vidět, že ho to naštvalo, ale asi zadusil vztek a řekl že jo.
Odpoledne v nákupním centru bylo skvělé, ale chyběl mi můj přítel a já najednou byla velmi zmatená, nevěděla jsem, jestli chci být raději s kamarády a nebo s ním. Dalších 14 dní jsem strávila pořád s ním a bylo mi skvěle, holky mi přestali říkat o akcích, sice mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem byla moc ráda s ním a tak jsem si vybrala jeho.
Jenže tímto rozhodnutím jsem ztratila většinu kontaktu s kamarády a tak přicházela postupně i o ně. Zbylo mi jich jen posledních pár a kromě dvou mi všichni říkali, že bych se s ním měla rozejít, že mě mění a že jsem furt jenom s ním a že je na mě úplně závislý. Nechtěla jsem to poslouchat a tak jsem se vyhýbala i kontaktu s nimi.
Jenže za pár týdnů se ukázalo, že měli pravdu, začal mě sledovat a každá minuta co jsem nebyla s ním, i když jsem mohla, mu hrozně vadila.Začal mě hlídat a prosazoval si mou pozornost, po pár dnech hádek už jsem to nevydržela a rozešla se s ním.
Nějakou část přátel už jsem zpět nedostala, ale aspoň některé ano. Do teď hodně lituji toho rozhodnutí, že jsem si vybrala jeho místo přátel. A tak jsem si řekla, že už si nikdy nebudu vybírat. Budu nějaké dny s přáteli a nějaké s přítelem, prostě že budu mít čas na všechny a toho se držím.

Jak si získat zpět důvěru

Důvěra, je lehké někomu říct, že Vám může důvěřovat, ale těžké mu to dokázat. O tom jsem se přesvědčila sama před 3 lety.

Nastěhovala jsem se k babičce, protože jsem poblíž jejího bydliště nastupovala na střední školu. Vše bylo skvělé, líbilo se mi tam a našla jsem si i plno přátel, jak u babičky ve městě, tak i ve třídě a já si začala užívat život středoškolačky. Ve třídě jsme měli pouze 3 kluky a ti nestáli za nic, tedy nebyli vůbec pěkní, za to vtipem nešetřili. Kamarádka Klára mi řekla, že by bylo fajn se s nimi začít bavit a být tak ještě oblíbenější, měly bychom pod palcem celou třídu. Ani nevím, kde se to ve mě tenkrát vzalo, nikdy jsem taková nebyla, ale na základce jsem nepatřila do šlechty a tak jsem to asi chtěla zkusit. A tak jsme za nimi přišly a daly se do řeči s Michalem, zdál se jako jejich vůdce, zavalila jsem nějaké blbosti a on se smál, všimli si toho i Dan a Kuba, ti druzí dva a přišli za námi a bavili jsme se a smáli. S Klárou jsme byly pozvány k lavici před nimi, ať můžeme kecat a společně bavit celou třídu a vedlo se nám to.

Celý měsíc jsme tam seděli a staly se z nás vážně oblíbené holky, každý se s námi chtěl bavit a jednou večer jsme si S Klárou psali na facebooku o tom, jak jsme to skvěle vymyslely, že nás teď celá třída žere a že si ani jeden z kluků nevšiml toho, že je jen využíváme. Přetvařovala jsem se před ní, nějak mi to nešlo mezi zuby, nelíbilo se mi, že toto děláme, měla jsem kluky ráda, především Michala, se kterým jsem si vážně rozuměla, chodil se mnou se svými tajemstvími a já mu také říkala vše, byl to můj nejlepší kamarád, ale nevěděla jsem jak to Kláře říct a tak jsem raději mlčela a společně s ní řešila, že jsme prostě nejlepší a ostatní jsou slepý. Na druhou stranu se mi moc líbilo, být tak oblíbená.

Jednou jsem to už nevydržela a vytáhla jsem si Kláru ven ze třídy a řekla jsem jí: "Já už takto dál nemůžu, nechci jim lhát, jsou skvělý, musíme jim říct pravdu." Klára na mě koukala jak na blbečka a začala mi to rozmlouvat, ale já jsem velmi tvrdohlavá a prostě jsem se rozhodla jim to říct. Nakonec jsem přesvědčila i Kláru, ale dohodli jsme se, že jim to řekneme až zítra, až se vrátím od zubařky, kam jsem byla objednaná. A já souhlasila, zbytek dne jsem si užila a ještě víc, když mě šel Michal doprovodit na vlak a řekl mi, že jsem úžasná holka, jeho nejlepší kamarádka a že mě má moc rád. Poděkovala jsem mu a objala ho a řekla, že ho mám taky ráda.

Večer jsem mu na facebooku, ale neodepsala, už jsem mu nechtěla dál lhát a tak jsem se rozhodla, že s ním budu mluvit až zítra, až mu budu říkat pravdu. Klára zase pro změnu nebyla na facebooku vůbec a tak jsem z něj odešla. Další den, při cestě od zubaře jsem si v duchu opakovala, co jim povím a jak jim to vysvětlím, měla jsem plán, že jim povím úplnou pravdu a už bez lží a výmluv, asi budou naštvaní, ale když jim to vysvětlíme s Klárou, tak to časem pochopí a zas budeme kamarádi.

U skříňky jsem se přezula a šla do třídy. Najednou jsem ale nevěděla, co se to děje. Jakmile jsem vstoupila, celá třída zmlkla a dívali se na mě. "Co je?" zeptala jsem se, ale nikdo neodpověděl, pokrčila jsem rameny, zakroutila hlavou a šla si sednout na své místo, ale zrada, na mém místě seděl Dan, přišla jsem k lavici a nepatrně mu připomněla, že je to mé místo a že už jsem zpět. "Už není. Běž si sednout co nejdál od nás." řekl Michal a já nějak zapomněla dýchat, zeptala jsem se co se děje, proč to říká a on mi jen podal nějaké 2 listy papíru a koukal do stolu. Otočila jsem je v ruce a podívala jsem se co to je. Byla to historie z facebooku ve které jsme se s Klárou smály tomu, jak jsme je využily. Hrklo ve mě a hned jsem slibovala vysvětlení. "Nenamáhej se, Klára už nám vše vysvětlila, nechápu jak si jí do něčeho takového mohla zatáhnout a teď vypadni odtud." vyháněl mě Michal. Nevěřila jsem vlastním uším, Klára to celé svedla na mě. Snažila jsem se vysvětlit, že to není pravda, ale nikdo mi nevěřil, prý jsem navždy ztratila právo na to hrát si na jejich kamarádku. Šla jsem si sednout úplně dozadu za jednou holkou, která se s nikým nebavila a rozbrečela jsem se. Všimla jsem si toho, že se Michal čas od času přes mobil podívá na mě, chudák z toho byl ještě víc v háji než já. Po dvou hodinách pláče jsem se hrozně naštvala a napsala Klare sms: TAK ABY BYLO JASNO, TY SI U ME SKONCILA, NECHAPU JAK TI MOHLI VERIT, MRCHO. A odeslat. Za chvilku Klára vytáhla mobil a přečetla si to, poté jsem s vykulenýma očima koukala na to, jak mobil posílá Michalovi a u něj kouká i zbytek kluků na mou sms. "To bude nejspíš tím, že Klára se přiznala a omlouvala se za to, že Tě poslechla a nebyl to její nápad, je v tom nevinně." pronesl přes celou třídu Kuba a jen já rozuměla o čem mluví. A najednou jsem měla zase oči plné slz, nechápu jak mi to mohla udělat, vždyť jsme byly nejlepší kamarádky. Potáhla jsem nosem a z pravé strany mi byl nabídnut kapesník, byla to Soňa, ta holčina, ke které jsem si sedla. Poděkovala jsem jí. "Nic si z toho nedělej, ona byla vždycky taková mrcha, něco podobného udělala mě na základce."  Zírala jsem a najednou jsme si povídali, ani jsem nevěděla, že byly na základce kamarádky, vlastně ani to, že spolu vůbec chodili na základku.Vyslechla jsem si příběh o tom jak byla Soňa na základce velmi oblíbená, ale Klára takové holky nenávidí, závidí jim a vždy je chce sesunout z jejich pozic. A to udělala právě mě. V jejich 9. třídě se Soňa zamilovala do jednoho kluka, nejoblíbenějšího a nejkrásnějšího a svěřila se právě Kláře, která se zdála být fajn a přistoupila na konci 8, a která ale věděla, že jí ten kluk miluje také a tak si vymyslela nějakou blbost a všichni jí začali nenávidět. 

A najednou ze mě a Soni byli kamarádky, kašlala jsem na Kláru a její kecy, které vedla. Jen mě štvalo, že kluci se stále zlobí. Na facebooku si mě odstranili z přátel a ani mě nepozdravili a to trvalo celé 2 měsíce. Už jsem si nevěděla rady, kluci mě ignorovali, dokonce se zdálo, že i Michal se z toho zklamání už dostal a začal mě nenávidět.

A pak náhle přišel zvrat. V půlce hodiny ekonomiky, někdo zaklepal na dveře a učitelka šla otevřít. Chvilku za dveřmi s někým mluvila a poté pustila dovnitř partu 7 holek a ty si stouply před tabuli. Nejspíše ta nejstarší z nich řekla: "Chtěly bychom poprosit, ať k nám přijde Týna a Soňa." Nechápavě jsem se podívala na Soňu a ta jen mrkla a společně jsme šly tam. Všimla jsem si, že Klára se krčí v lavici a vypadá ustaraně. Stoupla jsem si mezi dvě drobné blondýnky a čekala co se bude dít.

Slova se opět ujala ta nejstarší: "Jsme tady kvůli přednášce, tak poprosím třeba kluky ať mi řeknou co si myslí o Týně." V tu dobu bych nejraději utekla, ale bohužel to nešlo. Začal Kuba: "Je to lhářka a umí velmi dobře manipulovat s lidmi." Poté mluvil Dan: "Souhlasím s Kubou. A co dodat? Využívá lidi ke svému prospěchu." A poslední a pro mě nejdůležitější byl názor Michala: "Od samého začátku jsem si myslel, že je to skvělá holka a jak mě má ráda a můžu jí věřit, ale nakonec se ukázala, že nám lhala a využila nás a ještě k tomu použila chudáka její nejlepší kamarádku."

"Okej, teď vám každá z nás něco povyprávíme." rozhodla se ta co to vedla a jako první začala mluvit o tom jak jí její nevlastní sestra zatáhla do party, na který jí začalo záležet a nakonec se dozvěděla, že je ta její sestra potřebovala k tomu, aby se dostala k nějakému klukovi. A všechny vyprávěly skoro stejný příběh o tom jak jim jejich nejbližší holka ukázala skvělý svět a nakonec díky lžím jim to vzala.

"Aspoň víte jak se cítíme podražení. Kdyby nám to Klára neřekla v čas, dopadla by stejně." nechal se slyšet Michal. Nevěděla jsem co to má znamenat, dokud nezačala vyprávět svůj příběh i Soňa, sice mi nedošlo pořádně o co jde, ale věděla jsem, že je to má záchrana.

"A aby bylo ještě jasné, ty holky, o kterých jsme vyprávěly, byla vlastně jen jedna a ta samá holka. Vždy jí to prošlo, ale s tím už je dnes konec." řekla zase ta nejstarší a mě došlo, že to vše má na svědomí Klára, která zrovna zvedla ruku a prosila jestli může jít na záchod, ale to už jsem se do toho spustila já, řekla jsem ať si okamžitě sedne.

"Jenže u Vás ve třídě se jedna holka stala taky objetí. Je to úplně naopak než si myslíte! To Klára do toho zatáhla Týnu a ne Týna ji, stejně jako to udělala nám všem." rozuzlila to jedna blondýna. A najednou všechny oči vysely na Kláře, která se zasmála a řekla, že jsme všichni tak slepý a blbý, řekla učitelce Sbohem a odešla, od toho dne jsme ji neviděli. Celé toto shromáždění dala dohromady Soňa a proto jsme byly po celou dobu, co jsem tu školu navštěvovala, nejlepší kamarádky, do dnes se bavíme. Kluci se mi omlouvali jak mohli, ale já se na ně nezlobila, neměla jsem se nechat zlákat. Získala jsem všechny kamarády tam zpět, s Michalem jsme byli nejlepší přátele, vlastně skoro pořád jsme, akorát přes půl republiky daleko. Kláru už jsem nikdy neviděla, podle její nevlastní sestry se odstěhovala za bratrem do Prahy.

Nechtěné dítě

Tento příběh se stal před necelými 19 lety. Byl jeden velmi šťastný pár, dejme jim jméno Jana a Lukáš. Byli velmi mladí, Janě bylo necelých 18 let a Lukáš nedávno oslavil 20. narozeniny a nadevše se milovali. Jana nejvíce milovala jeho krásné modré oči, které byli tak pronikavé a záhadné, nikdy takové neviděla. Chodili spolu přes rok a jeden bez druhého si neuměli představit život, sdíleli spolu vše, i když bydleli každý v jiné části městečka. Měli neuvěřitelný vztah, Lukáš zpíval Janě skoro každý den písničku Pěkná, pěkná, pěkná, byla to jejich píseň a přesně vyslovovala jeho city.
Jednoho dne se Janě udělalo zle a už asi desátý den zvracela, ale ten den to bylo jiné, hodně jí bolelo břicho a tak jí maminka vzala k lékaři a důvod se ukázal co nevidět, Jana čekala miminko. Její maminka byla naštvaná a doma její nevlastní otec z toho také neměl zrovna radost, za to její mladší sourozenci z toho byly šťastní. Po pár dnech domácího vězení, které dostala, to mohla jít oznámit Lukášovi, co jí ale čekalo nikdy nezapomene. On jí začal přemlouvat ať si to nechá vzít, že jsou mladí na dítě, že prostě ještě dítě nechce, její pláč ho ale zastavil a objal jí a prosil ať nepláče. Janě se zdálo, že změnil názor a tak se uklidnila a po pár minutách pro ní přijela mamka a dovezla domů.
Ona viděla tu nechuť jejich rodičů k tomu, že jim po baráku chodí ještě nezletilá těhotná holka, vždyť měli teprve desetiletého kluka a už z nich má být babička a dědeček? Čím víc byla nucena sledovat jejich obličeje a čas od času vyslyšet jejich rozhovor o tom, že neví co dělat, tím víc je nenáviděla, že jí nepřáli to štěstí jako je mít miminko. Jana chápala, že je mladá, ale věřila, že to zvládne, vždyť má přece Lukáše. Jakmile na něj myslela, tím víc si přála být s ní. Proto když se jednoho dne pohádala s maminkou, rozhodla se, že uteče k Lukášovi a tak i další den udělala.
Lukáš ji přijal s otevřenou náručí, pár dní vše vypadalo skvěle, rodiče jí oznámili, že pokud tam chce být, tak ať si tam zůstane, věděla, že jsou naštvaní, ale už za nimi nechtěla. Jednoho dne se ale Lukášovi prosby o potrat vrátili zpět. Prosil, přemlouval a skoro až žadonil o to aby si nechala dítě vzít, ale Jana o tom nechtěla ani slyšet. Když ale po pár dnech proseb Lukáš neuspěl, asi se rozhodl, že to vezme do svých rukou. Nejdřív jako by omylem Janu praštil do břicha a to se opakovalo během tří dnů stále, Jana ho poté prokoukla a pohádali se, uprostřed  hádky Lukáš přiběhl k ní a kopl ji do břicha a pak znova a znova, Jana nevěděla co dělat, kam uhnout, jak se bránit, bříško už měla celkem veliké a na malé se hrozně moc těšila, ale co chtěla víc? Lukáše a nebo miminko? Odpověď byla jasná, po Lukášovo surovém chování věděla, že chce víc to malé. A tak od něj utekla, nevěděla kam jít. Ale kam jinam by asi tak mohla jít 17tiletá dívka, která má velké trápení, samozřejmě, že za rodiči.
K jejímu údivu jí všichni objímali a děkovali za to, že se vrátila. A najednou bylo vše jinak, s rodiči si o všem promluvili a oni jí vysvětlili, že to není tak, že by to dítě nechtěli, ale jen měli strach z finanční stránky, už pětičlenná rodina je dost a navíc ještě miminko, ale řekli jí, že společně vše zvládnou. Jana ale stále myslela na to jak se k ní Lukáš choval, nechápala, kde se to v něm vzalo a hlavně se bála toho, že její miminko se narodí nějak postižené těmi ránami do břicha.
Ale mýlila se, v červnu roku 1995 se jí narodila krásná zdravá holčička a měla oči po tatínkovi, krásné modré, ty oči, které nadevše milovala a teď se na ně může koukat už přes 18 let denně. Lukáš malou viděl jen jednou, když jí byly dva roky, od té doby se neviděli a ještě před pár dny bych napsala, že si ani nepsali, nic. Ale holka ho chtěla moc poznat a náhodou našla jeho facebook, sice si nenapsali nic moc, ale holka mu nechce dát jen tak pokoj, protože po jeho poznání touží celý život a věří tomu, že není až tak zlý, vždyť byl na její maminku tak moc hodný, jen jednou ne. I ona by se chtěla dozvědět proč se tenkrát choval tak jak se choval. I holka i její maminka teď vědí, že se to jednou dozví, protože ona mu nedá pokoj dokud ho pořádně nepozná.

Slzy můžou být i štěstí

Toto se nestalo mě, ale mé kamarádce, budeme jí říkat Kamila.
Kamile bylo 15 let, když se jí drogami předávkoval bratranec, její nejmilejší člověk, kterého v rodině měla, byl to spíš jako její bratr, který při ní vždy stál, jako jediný ji dokázal rozesmát a nikdy ji nenechal samotnou, když u sebe někoho potřebovala. Jejich vztah jim hodně lidí závidělo a mluvilo se o něm, její bratranec Petr byl o tři roky starší než ona a byl krásný, nejedna její kamarádka ho milovala.
Jednou přišla domů a když přišla do obýváku za ostatními, najednou všichni ztichli a koukali na ní tak smutně a lítostivě. Nechápala co se děje, dokud se neposadila a její tatínek jí řekl, že se Petr předávkoval drogami a zemřel.. Nemohla tomu uvěřit, život přece nemohl být tak krutý a vzít jí jediného člověka, kterému věřila a zbožňovala ho. Na pohřbu se zhroutila a probudila se až v nemocnici. Pořád ho všude viděla, přála si mu zavolat aby za ní přišel, ale nemohla.
Uplynuli dva dlouhé a smutné roky, když byla Kamila tak smutná a prostě v háji, že začala nejdříve kouřit, poté i pít a nakonec se přes marihuanu dostala až k tvrdým drogám. Našla si nové kamarády a s těmi předešlými nemluvila a nenáviděla všechny, které měla ráda, ještě když Petr žil. V rodině s nikým nemluvila, pouze gesty hlavou a občasným "hm". Všichni z ní byli nešťastní, ale nedokázali ji už ohlídat, jakmile jí něco zakázali, utekla z baráku klidně i na týden. Nikdo nevěděl s kým se stýká a kam chodí.
Jednou už její maminka měla toho chování tak akorát dost a dala jí facku a začala křičet, že prvních pár měsíců to trpěla, ale už to jsou dva roky a nic se nemění a tak, že ji pošle na psychiatrickou léčebnu, o tom ale nechtěla Kamila ani slyšet a tak si sbalila Petrovu fotku a její poslední dávky a utekla do skladiště, kde se předávkoval Petr. Sedla si na zem a začala plakat. Dívala se na Petrovu fotku a při tom si připravovala její poslední a smrtelnou dávku. "Jdu za Tebou" řekla a podívala se ke dveřím, kde se jí zdálo, že se ukazuje stín v jediné ozářené části budovy. A najednou ho uviděla, Petr k ní šel běžel a volal její jméno, vypadalo to tak skutečně..... To, že je to doopravdy skutečné poznala až když se jeho ruce dotkli jejích při vyražení jehly z ruky.
"Ty jsi mrtvý." řekla nechápavě, on se jen usmál tím úsměvem, který z ní vždy vyhodil veškerou bolest. Posadil se vedle ní a začal vyprávět o tom jak párkrát zkusil s kámoši nějaké drogy a jednou je u něj našla jeho mamka a poslala ho na léčení, styděla se za to, že její syn bere drogy, chtěla raději aby byl mrtvý a pro ní najednou byl a tak všem řekla, že se předávkoval a zemřel, jenže on byl mezitím na léčení jen pár kilometrů od ní. Kamila brečela v jeho objetí a nemohla uvěřit tomu, že bůh vyslechl její přání a Petra jí vrátil. Vysvětlil jí ještě, že ho dnes pustili a že jel rovnou odtamtud k nim, kde musel to samé vysvětlovat znovu a její maminka mu pak vyprávěla co se děje a tak ji šel rychle hledat ať neudělá nějakou blbost. Jako první místo, které ho napadlo, bylo právě místo jeho údajné smrti a tam ji i našel.
Kamila strávila 3 měsíce na psychiatrické léčebně, kam za ní Petr dojížděl 4x do týdne. Dnes je jí už 20, s Petrem si společně koupili rodinný barák, kde jsou dva byty, v jednom bydlí Petr s manželkou, která je v 6. měsíci těhotenství. Kamila úspěšně odmaturovala na veterinární škole, kde zvládla všechny předměty dohnat a teď je zasnoubená s jejím přítelem, se kterým se znají už 7 let, byl mezi těma na které se Kamila vykašlala, vše jí odpustil a projevil svou lásku.

Rozchod

Příběh z mého života. Jsou to pouhé 2 měsíce a pár dní, co jsem poznala toho, podle mě, nejlepšího kluka, kterého znám.Nejdříve jsme si psali pouze na facebooku a já ho měla hned hodně ráda. Po pár setkáních jsme spolu začali chodit. Bylo to skvělé, tak krásně mi nebylo nikdy s nikým, všechno se zdálo být v nejlepším pořádku, ale bohužel to byla jen domněnka.
Zítra to bude přesně týden, co mi právě on strhl růžové brýle. Najednou jsem viděla vše, jak to doopravdy je. Vztah byl sice nádherný, ale bohužel moc uspěchaný, po necelých 2 měsících jsme navzájem znali své rodiny a přitom jsme zapomněli pořádně poznat sebe. On si toho, ale všiml dříve než já. Po mých opravných zkouškách, kdy ze mě upadl veškerý stres, jsem najednou viděla, že se nechová stejně, choval se divně a pro mě nepochopitelně. A tak jsem mu večer napsala, co se děje a najednou bylo vše venku. Díky tomu, že jsme na sebe neměli moc času, měla jsem zde na hlídání sestřenici, věnovala jsem se hodně jí, mu začal náš vztah připadat spíš kamarádský, někdy až sourozenecký a já ihned věděla, že je vše pryč.
Psali jsme si o tom a já byla tak v háji jako nikdy před tím, utíkala jsem ven a plakala, celou noc jsem nespala a jen brečela, nevěděla jsem co si počít a jak náš vztah zachránit.Nechtěla jsem si přiznat, že to jen tak nepůjde.
Další den za mnou přijel osobně a já si o všem chtěla promluvit, ale neměla jsem slov ani sílu. A tak jsme jen tak seděli vedle sebe a většinu času mlčeli, já, i přes svou nechuť a snahu, jsem brečela i před ním. Když mě objal, má první myšlenka byla ta, že je to poslední objetí, když mě pohladil, myslela jsem jen na to, že je to naposledy, nevěděla jsem co dělat. Bez vyřešení asi za hodinu odjížděl a já jen doufala, že jsem jeho tvář neviděla naposledy.
Nevím jestli jsem teď aspoň o trošku šťastnější, protože se vídáme dál, spíše ne, je to stále stejné. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme kamarádi a tak si necháme čas na to, abychom se lépe poznali a pokud nám to osud bude přát, jednou budeme zase spolu.
Ale copak ten vztah bude stejný? Toto se nás bude držet dál. Třeba by bylo lepší mu napsat, že už se nebudeme vídat, že bude lepší, když oba zapomeneme, ale nejde to. Nechci ho ztratit a pokud to znamená, že budu vedle něj jen jako kamarádka a budu uvnitř sebe umírat a doufat o to, že mě zase někdy bude milovat, jsem schopna to risknout, obětovat kus sebe pro každou chvilku s ním. Snad to bude jednou zase krásné pro oba.