Je to už velmi dlouho, byla jsem teprve malé škvrně a byl den, kdy jsem nastupovala do 1. třídy základní školy, tenkrát jsme bydleli v západních čechách. Vůbec jsem neznala nikoho, kdo by měl jít do stejné třídy jako já. Maminka mě zavedla až k místnosti, která se měla stát mou třídou a tam se se mnou rozloučila s tím, že přijde až skončíme, že bude čekat jen naproti kavárně. Pamatuji si jak jsem jí vyháněla s tím, že už chci začít, moc jsem se do školy těšila, jako asi každé dítě.
Ve třídě jsem si sedla do 3. lavice v prostřední řadě, ani nevím proč, ale to místo zbožňuji do teď, líbí se mi sedět uprostřed třídy. A ten den byl můj osudový. Chvilku před příchodem učitelky se mě jeden kluk zeptal, jestli si nemůže sednout ke mě a já souhlasila. Představil se mi jako Lukáš a já tehdy ani netušila jak moc pro mě bude důležitý.
Ihned se z nás stali kamarádi a po zjištění, že bydlí nedaleko nás, jsme spolu trávili veškerý čas. Bylo to nezapomenutelné. Stavěli jsme si bunkr, jako, že to bude náš barák a že mi budeme manželé. Dětské sny :) domluvili jsme se, že budeme spolu chodit a že spolu budeme navždy. Moji rodiče ho měli moc rádi a jeho rodiče mě také. Vše se zdálo být dokonalé, kdo by tušil, že to překazí právě moji rodiče. Posledních pár měsíců se stále hádali, to jsem již byla ve druhé třídě. A nemohlo to skončit jinak než rozvodem, jenže to znamenalo ještě něco mnohem horšího, tedy mé stěhování. Když mi to mamka řekla, nevěřila jsem jí to, ale byla jsem ještě dítě, nemohla jsem nic dělat a tak jsme se týden na to stěhovali.
V jižních čechách jsme měli babičku a tak jsme šli k ní. Poznala jsem tam plno dalších přátel, ale nikdo mi Lukáše nenahradil. Půl roku jsem myslela jen na něj a psala mu dopisy, ale nevěděla jsem, že mu nikdy nedošli. Nechodili mi odpovědi a tak jsem na něj postupem času začala zapomínat, začala jsem se víc bavit s novými přáteli a trávila s nimi hrozně moc času.
Na konci 3. třídy mi ale mamka oznámila, že se stěhujeme zpět do západních čech, do stejného města, najednou se mi vybavili veškeré vzpomínky na Lukáše a hrozně jsem se zpět těšila, to jsem ale nevěděla, že se nestěhujeme na stejné místo, ale na opačnou stranu města, tajně jsem doufala, že ho potkám, ale postupem času mě naděje přešly a já si na hřišti našla nějaké kamarády a navíc jsem hrozně času trávila s Kamilou, mamčiny kamarádky dcerou. Byly to skvělé prázdniny. Po nástupu do školy jsem poznala Terezu, mou budoucí nejlepší kamarádku, ihned jsme si rozuměly a ještě ten den jsem šly spolu ven. Ve škole mě posadili k jednomu klukovi jménem Robin, ale byla jsem od Terky jen přes uličku.
Za 14 dní jsme seděli s Terkou a ještě holkami ze hřiště v parku za mým barákem na lavičce a já měla sebou kotě, jmenovalo se Micka, já vím, originální, našla jsem jí právě v tom parku a hrozně jsem jí chtěla a tak jsme se šly zeptat mamky jestli si ji můžu nechat, ale nedovolila to a navíc spěchala do práce. Šly jsme si sednout na hřiště a hrály si s Mickou, když přišel Honzík, prvňáček, kterého jsem poznala o prázdninách a s ním ještě nějaký kluk, který ale nešel na hřiště, zůstal sedět za rohem baráku. Měl kšiltovku a sluneční brýle a stále se mi zdál povědomí, myslela jsem, že je to Robin, ten se kterým jsem seděla a tak jsem si Honzíka zavolala a zeptala se kdo to je a on mi odpověděl, že jeho starší nevlastní bratr Lukáš. jen jsem kývla hlavou a dál už to neřešila, spletla jsem se no. Za hodinu už odbíjelo 6 a já musela jít domů, protože mi teta měla dovést mladšího brášku. Micku jsem se slzami v očích nechala na hřišti a všichni jsme odešli.
Když už byla brácha doma, poslala jsem ho si hrát do pokoje a já šla umýt nádobí, nikdo nebyl doma, mamka i její přítel byli v práci. Chvilku na to se ozval zvonek, brácha šel otevřít a pustil někoho nahoru, myslela jsem, že je to teta a tak jsem to neřešila a umývala dál. Z chodby jsem ale zaslechla tři klučičí hlasy, poznala jsem Honzíka a tak jsem jen naslouchala, co se děje, přinesli mi Micku!
"Neměla bys jí zapomínat, Kiki." řekl starší kluk a mě udivilo, odkud zná mé jméno a brášku nejspíš taky, protože se zeptal, jestli mě zná. Kluk odpověděl: "No nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli je to pravda, ale když jsme šli zazvonit a já viděl jméno, najednou mi bylo jasné, že se nemýlím, tvá sestřička byla má první láska ve škole."
Jakmile jsem toto uslyšela, vypadl mi z ruky talíř a o zem se roztříštil. Všichni se šli podívat, co se děje, ale mě zajímal jen jeden a to ten nejstarší. Pro potvrzení jsem se zeptala, jestli se doopravdy jmenuje Lukáš ****** a on přikývl. Neodolala jsem a okamžitě ho objala, byl to ten nejlepší den, co si pamatuji. Pozvala jsem je dál, brácha s Honzíkem si šli hrát a my seděli v obýváku a povídali si. vyprávěl jak se jeho rodiče také rozvedli a jeho táta si našel Honzíkovo maminku a tak získal sourozence. Povídali jsme si až do osmi a pak šli domů. Do týdne jsem ho seznámila s Terkou a stala se z nás velká trojka, až do konce páté třídy jsme byli nejlepší kamarádi, nerozlučná trojka, každý nám to záviděl. Byly jsme každý den spolu, bylo to úžasné.
Ale poté přišlo to nejhorší. Mamka mi oznámila, že se budeme za dva týdny stěhovat (začátek velkých prázdnin). Zrovna jsem byla v páté třídě. A já to měla říct svým nejlepším přátelům. Za dva dny jsme seděli u Lukyho v obýváku a já jim co nejopatrněji oznámila, že se za necelé dva týdny stěhuji. Terka odešla na balkón a Luky do pokoje. Nevěděla jsem za kým jít dřív a nakonec jsem šla za Terkou. Terka brečela a já jí slíbila, že budeme ve spojení přes PC a mobil. Objaly jsme se a chvíli brečely, pak jsem šla za Lukym. Přišla jsem do jeho jindy uklizeného pokoje, vše bylo tentokrát rozházené a Luky zrovna odkopl tašku do školy, ale pak si mě všiml a přestal. Sedl si na postel a díval se do okna, sedla jsem si vedle něj a chytila ho za ruku, podíval se na mě vyčítavě a řekl: "Slíbila si, že už se nikdy nebudeš stěhovat."
Vysvětlila jsem mu, že s tím už nic nejde udělat a myslím, že to pochopil. Vrátili jsme se za Terkou a já je poprosila ať změníme téma, souhlasili, ale atmosféra byla hodně divná. Asi za dvě hodiny jsme zůstali s Lukym sami, seděli jsme vedle sebe mlčky. Pak jsem se z ničeho nic rozbrečela, objal mě a slíbil, že budeme navždy kamarádi a že počká než se vrátím.
Vše rychle uteklo a přišel den odjezdu. Měli jsme jet kolem jedenácté, v půl jedenácté jsem se sešla s Lukym a Terkou před mým barákem. Já a Terka jsme brečely jak mimina a všichni jsme si vyprávěli co jsme zažili a na co vzpomínáme. Ve čtvrt na dvanáct se objevil náš odvoz. Dalších deset minut trvalo, než odnosili naše věci a pak mi dali 5 minut na rozloučení. Nejdříve jsem objala Terku a obě jsme stále brečely. Nakonec jsem objala i Lukáše a on mi pošeptal: "Nezapomeň, počkám."
Nasedla jsem do auta, přitiskla ruku na okno a dívala se na ně. Poprvé v životě jsem viděla v Lukášovo očích slzy, poprosila jsem o zastavení auta a doběhla k nim, oba jsem je objala najednou, pošeptala jsem: "Mám Vás hrozně ráda." Auto zatroubilo a já musela jít.
Dívala jsem se za nimi celou dobu, dokud jsem na ně viděla. Víckrát už jsem je osobně nespatřila. Probrečela jsem hodně nocí a i teď po tolika letech čas od času brečím, protože mi chybí. S Terkou si někdy píšu na facebooku, ale s Lukym už ne, sice ho mám v přátelích, ale nemám odvahu mu napsat, už žije svůj život, do kterého já už nepatřím.
Žádné komentáře:
Okomentovat