Není to nijak dlouho, kdy mi v kapse zazvonil telefon, volal Pavel, můj velmi dobrý kamarád! Chtěl se neprodleně sejít, jenže já byla zrovna na měsíc u rodiny, která bydlela přes půlku republiky daleko. Bylo slyšet, že ho to zaskočilo a nelíbilo se mu to, ale řekl jen oukej a ukončil hovor.
O týden později mi volal znovu, ale tentokrát mi oznámil, že se potřebuje doopravdy sejít a já nechápala, vždyť jsem mu říkala, že jsem pryč. On se ale jen zasmál a řekl, že to ví a že je ode mě jen pár metrů a ať se podívám z okna a já tak učinila a doopravdy. On seděl na lavičce v protějším parku. Oblékla jsem se šla za ním. Nerozuměla jsem tomu, proč za mnou jede takovou dálku, muselo to být něco vážného, ale hrozně ráda jsem ho viděla, poslední dobou jsme měli totiž napjaté vztahy a skoro vůbec jsem se neviděli.
Jakmile jsem si sedla vedle něj, objal mě a řekl,že mě má rád.
"Proč jsi tady?" zeptala jsem se a vyznělo to asi jako výčitka, protože se na mě podíval velmi smutně a zaraženě.
"Chtěl jsem tě vidět, popovvídat si tak o všem možným, moc si mi chyběla." usmál se na mě a pohladil po ruce, kterou jsem měla polože nou na svém stehnu. Usmála jsem se na něj a chovala se jako by vůbec nebylo divné, že je tam. Povídali jsme si o všem možným a Pavel pak zača být sentimentální a vzpomínal na naše staré časy.
Jak jsme se poprvé potkali, kdy jsme s kámoškou seděli u rybníka a najednou na mě ze zadu skočil obrovský vlčák, řvala jsem jako na lesy, byl to jeho pes. Přišel a odtáhl ho ode mě a jako omluvu mě a kámošku pozval na kafe a my to s radostí přijaly. Byl to úžasný den a z nás se okamžitě stali kamarádi. nebo jak jsem spolu jeli na koncert Kabátů a tam do mě valil jeden kluk, nevěděla jsem jak se ho zbavit a Pavel šel zrovna pro pití, chodil za mnou úplně všude, neměla jsem jak mu utéct a Pavel mě nemohl najít, ztratila jsem se v davu a ten kluk už za mnou nechodil, ale Pavel měl o mě takový strach, že vyběhl na pódium a přes mikrofon začal volat mé jméno, dokud jsem se neprocpala blíž a on mě neviděl. Byla to legrace. Nebo jak jsem slavila narozeniny a on si chtěl ze mě udělat legraci a tak mi koupil dárky dva, jeden skutečný a jeden jen pro legraci. Když jsem rozbalovala ten druhý, pořád se zákeřně usmíval, ale já si toho vbůbec nevšímala. V dárku jsem našla krabičku s malýma žábama a já se žab hrozně bála a tak jsem krabičku odhodilo, ale ona se otevřela a žáby se nám rozprchali po celém bytě, takže jsme měli an oslavě veselo.
Celé odpoledne jsme se nasmáli nad historkama, bylo to super a on se k večeru rozhodl, že už bude muset jet. Nabídla jsem mu ať počká do rána u nás a on souhlasil. Poprosil jestli se nepůjdeme projít někam na nějaký kopec a tak jsme šli. Na vrcholku nejvyššího kopce onoho města jsme si sedli na deku a otevřeli piva. Se zalíbením mlčky jsme koukali na západ slunce, byl to úchvatný pohled, zůstali jsme tam dlouho do noci a pozorovali hvězdy a povdali si. Stále mi opakoval jak jsem jeho nejlepší kamarádka a jak moc mě má rád. Bylo to skvělé, ale už bylo pozdě a mě se chtělo spát a tak jsem šli domů. před dveřma do mého pokoje mě objal a pošeptal jak moc mě má rád a že na to nemám nikdy zapomenout. Dala jsem mu pusu na tvář a šla spát.
Ráno jsem se probudila a šla si udělat kafe a na stole jsem našla obálku s mým jménem a uvnitř dopis: Nijak lépe nešlo strávit ten den než s Tebou. Já musím odejít, osud tomu tak chtěl. Mám tě moc rád, prosím nezapomeň na mě. S láškou navždy Tvůj Pavel
nevěděla jsem co to má znamenat, když najednou v televizi hlásili, že v onom městě našli mladíka mrtvého na tom kopci, na kterým jsme seděli včera spolu s Pavlem, maldík zemřel na nějakou nemoc. Po chvíli zaznělo i Pavlovo jméno a mě bylo na jednou vše jasné. Pavel věděl, že umírá a přijel se rozloučit se mnnou...
Vždy mi bude moc chybět! A nikdy nezapomenu na chvíle strávené s ním!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat