Příběh z mého života. Jsou to pouhé 2 měsíce a pár dní, co jsem poznala toho, podle mě, nejlepšího kluka, kterého znám.Nejdříve jsme si psali pouze na facebooku a já ho měla hned hodně ráda. Po pár setkáních jsme spolu začali chodit. Bylo to skvělé, tak krásně mi nebylo nikdy s nikým, všechno se zdálo být v nejlepším pořádku, ale bohužel to byla jen domněnka.
Zítra to bude přesně týden, co mi právě on strhl růžové brýle. Najednou jsem viděla vše, jak to doopravdy je. Vztah byl sice nádherný, ale bohužel moc uspěchaný, po necelých 2 měsících jsme navzájem znali své rodiny a přitom jsme zapomněli pořádně poznat sebe. On si toho, ale všiml dříve než já. Po mých opravných zkouškách, kdy ze mě upadl veškerý stres, jsem najednou viděla, že se nechová stejně, choval se divně a pro mě nepochopitelně. A tak jsem mu večer napsala, co se děje a najednou bylo vše venku. Díky tomu, že jsme na sebe neměli moc času, měla jsem zde na hlídání sestřenici, věnovala jsem se hodně jí, mu začal náš vztah připadat spíš kamarádský, někdy až sourozenecký a já ihned věděla, že je vše pryč.
Psali jsme si o tom a já byla tak v háji jako nikdy před tím, utíkala jsem ven a plakala, celou noc jsem nespala a jen brečela, nevěděla jsem co si počít a jak náš vztah zachránit.Nechtěla jsem si přiznat, že to jen tak nepůjde.
Další den za mnou přijel osobně a já si o všem chtěla promluvit, ale neměla jsem slov ani sílu. A tak jsme jen tak seděli vedle sebe a většinu času mlčeli, já, i přes svou nechuť a snahu, jsem brečela i před ním. Když mě objal, má první myšlenka byla ta, že je to poslední objetí, když mě pohladil, myslela jsem jen na to, že je to naposledy, nevěděla jsem co dělat. Bez vyřešení asi za hodinu odjížděl a já jen doufala, že jsem jeho tvář neviděla naposledy.
Nevím jestli jsem teď aspoň o trošku šťastnější, protože se vídáme dál, spíše ne, je to stále stejné. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme kamarádi a tak si necháme čas na to, abychom se lépe poznali a pokud nám to osud bude přát, jednou budeme zase spolu.
Ale copak ten vztah bude stejný? Toto se nás bude držet dál. Třeba by bylo lepší mu napsat, že už se nebudeme vídat, že bude lepší, když oba zapomeneme, ale nejde to. Nechci ho ztratit a pokud to znamená, že budu vedle něj jen jako kamarádka a budu uvnitř sebe umírat a doufat o to, že mě zase někdy bude milovat, jsem schopna to risknout, obětovat kus sebe pro každou chvilku s ním. Snad to bude jednou zase krásné pro oba.
Žádné komentáře:
Okomentovat